“Le dua, fáisceann tú dhá abairt bhacacha asat. An ceann díobh atá leathchiallmhar féin, gearrfar amach é.”

“A Shoilse, is sibhse an t‑amadán is mó ar dhroim na cruinne!”

“Is eol dom gach rud fút, gach rud. Sin an fáth nach féidir liom bheith i mo bhreitheamh ort.”

“Ná téigh thar trí nóiméad, nó brisfidh ar an fhoighne air.”

Starověké Řecko byl zlatý věk demokracie, říká se. Jak to ale bylo s athénskou demokracií doopravdy? A máme to dneska lepší, nebo horší?

“Mar phobal, tá muid eagnaí agus gaoiseach. Ach mar dhaoine aonair, tá muid... bhuel, tá muid mar atá muid.”

Vlastně jsem ani nechtěl přijet, já jsem věděl, že se to zvrhne.

“Ní liúntas airgid atá uaim. Obair atá uaim!”

“Nuair a rinneadh athair díom, dúirt mé liom féin gur duine maith a bheadh ionam feasta.”

Im Jahr 2089 schaut ein Zeitungsartikel zurück auf den letzten demokratischen Staat im tschechischsprachigen Raum, die sogenannte “Tschechische Republik”.

In the year 2043, a newspaper article reports on recent developments in the Czech Republic, a troubled Central European country on the brink of collapse.

“Tá an banc mar atá an gruagaire: is é an níochán tús gach gnó.”

Ná bí i do couch potato, tacaigh lenár initiative ar son na Gaeilge!

“Má tá duine ar bith i mo theach, agus é chomh ceanndána le cithfholcadh a ghlacadh, is cinnte nach gnáthrobálaí é sin.”

Conas go bhfuil muid ábalta duine a chur ag spaisteoireacht ar dhroim na gealaí, ach níl muid in ann printéir a chruthú a dhéanfadh a chuid oibre gan coraí gan gearán?

Bhí beirt ar an traein.

Tráth den saol bhí athair, máthair agus triúr páistí ina gcónaí ar fheirm.

“Ní dóigh liom gur chuir sibh san oifig seo mé le go n-inseoinn na bréaga céanna daoibh.”